Označování sovětských (ruských) planetárních sond

Sovětské planetární sondy se projektovaly od roku 1958 v konstrukční kanceláři OKB-1 sídlící v Podlipkách, vedené legendárním S. P. Koroljovem. Na přelomu dubna a května 1965 byla problematika meziplanetárních letů převedeno do NPO im. Lavočkina do města Chimki. Společně s převodem problematiky se přestěhovaly do Chimek i hotové a rozpracované aparáty.

Koroljov zavedl pro označování vyvíjených sond svůj systém. Měsíční stanice dostávaly kódové označení sestávající z písmene E a pořadového čísla projektu. Později bylo toto označování doplněno další kombinací písmen případně číslic, reprezentující různé varianty základní konstrukce. Například vůbec první lunární sondy určené k dopadu na Měsíc se označovaly E-1, po drobné modifikaci po prvních čtyřech pokusech o start pokračoval program pod označením E-1A. Aparát určený k měkkému přistání byl připravován jako E-6, na jeho základě vznikly modifikace E-6S, E-6LF, E-6LS. Po převedení k Lavočkinům tento systém zůstal v podstatě zachován. Například připravovaný Lunochod se projektoval jako E-8, sondy určené ke sběru vzorků měsíčního povrchu a návratu na Zemi využívající stejný přistávací modul se značily E-8-5 a E-8-5M, obdobně vyspělé družice Měsíce se skrývaly pod kódem E-8-5LS. Po úspěšném startu obdržela sonda oficiální pojmenování určené pro veřejnost, které bylo sdělováno prostřednictvím TASSu. V případě Měsíce se stanice jmenovaly Luna s příslušným pořadovým číslem.

Sondy k Marsu a Venuši používaly poněkud jiný systém. Koroljov předřadil před písmeno označující cílový objekt (V=Venuše, M=Mars) číslici odpovídající pořadí projektu. První pokusy byly tedy vedeny jako 1M a 1V, unifikované sondy pro obě planety 2MV, 3MV atd. Dále byly použity další symboly pro rozlišení variant těchto projektů - viz například sondy série 2MV, které se vyskytovaly jako 2MV-1, 2MV-2, 2MV-3 a 2MV-4.

S přechodem planetární problematiky do NPOL se systém značení stává poněkud nepřehledným. U Lavočkinů ponechali "darovaným" sondám původní kódy ze série 3MV, další aparáty již vyvíjeli pod vlastním číslováním. V konstrukční dokumentaci se přešlo na stejný systém jako v OKB, tzn. pořadové číslo rozpracovaného projektu a písmeno označující cíl letu. Problémem je, že se začalo číslovat opět od jedničky, tzn. číslo 1M patří jak sondě k Marsu původem OKB-1 z roku 1961 tak i pozdější variantě z NPOL. Sondy k Marsu a jeho měsíci Phobosu obdržely číslování 1F. Stanice, která odstartovala v roce 1996 pro změnu, snad aby se zvýraznila nová etapa, byla konstruována jako M1, tedy s obráceným pořadím písmenné a číselné části kódu.

Kromě tohoto označování podle konstrukční dokumentace existuje naštěstí ještě jedno přehlednější značení, které se skládá opět z písmene označující cíl a posledního dvojčíslí reprezentující letopočet startu, např. M-71. Toto značení bylo používáno v oficiálních dokumentech Státní komise pro starty meziplanetárních stanic.

Rovněž u meziplanetárních stanic byla po úspěšném startu veřejnost seznámena s názvem vytvořeným podobně jako u lunárních sond z označení cíle (Venera, Mars) a pořadového čísla. Výjimkou je několik aparátů, které patrně na zdůraznění, že se jedná o vývojový model, u něhož dosažení planety je až poslední cíl, byly pojmenovány Zond. Neúspěšné sondy, které se ale dostaly alespoň na oběžnou dráhu kolem Země, nebyly v počátcích oznamovány vůbec, později se schovaly pod všezahrnující program Kosmos.

Jak tedy vyplývá z předchozího, může být určení sondy podle některého z názvů dosti obtížné. Meziplanetární stanice vypuštěná v říjnu 1996 k Marsu, je na konstrukčních výkresech vedena jako M1, na zasedáních Státní komise se hovořilo o M-96 a po startu (i když málo úspěšném) se píše o sondě Mars-8.

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk