Po získaných zkušenostech s řadou sond 2MV připravila konstrukční kancelář OKB-1 novou sérii automatických meziplanetárních stanic k Venuši a Marsu označenou 3MV. Pro let k Marsu bylo přichystáno celkem pět letových exemplářů, nakonec odstartoval pouze jeden. Sonda nazvaná Zond 2 měla od počátku letu potíže se zásobováním elektrickou energií, které se nakonec patrně podařilo odstranit. V průběhu přeletu k Marsu však bylo ztraceno spojení.
Zbývající aparáty byly poté modifikovány pro expedice k jiným cílům. Jedna sonda fotografovala odvrácenou stranu Měsíce a poslední tři měly za úkol zkoumat Venuši. Se dvěma bylo taktéž ztraceno spojení před dosažením cíle, třetí zůstala na oběžné dráze kolem Země vinou chybné funkce nosné rakety.

Po zkušenostech, které technici Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1 získali koncem roku 1962 se sondami série 2MV, bylo rozhodnuto zahájit práce na nové unifikované meziplanetární stanici nové generace, která obdržela označení 3MV [=Mars-Venera]. Analogicky k minulé řadě 2MV byly rozpracovány čtyři modifikace stanic 3MV:

• 3MV-1 aparát určený k přistání na Venuši;
• 3MV-2 aparát určený k fotografování a výzkumu Venuše na průletové dráze;
• 3MV-3 aparát určený k přistání na Marsu;
• 3MV-4 aparát určený k fotografování a výzkumu Marsu na průletové dráze.

Základním opatřením, které mělo vést ke zvýšení spolehlivosti ve srovnání s předchůdcem 2MV, bylo zdvojení hlavních komponent systému orientace. Na korekční motor byl instalován speciální ochranný kryt (perforovaná košilka), jenž měl zlepšit tepelný režim distribuce paliva.

Před ostrým startem k Marsu a Venuši bylo rozhodnuto provést prověrku celého komplexu v režimu reálného kosmického letu. Při něm měla sonda ze série 3MV minout Měsíc, vyzkoušet fotografickou aparaturu snímkováním odvrácené strany s vysokým rozlišením a pokračovat v letu na heliocentrické dráze, při kterém by se ověřovaly všechny systémy ve velkých vzdálenostech od Země a rovněž z hlediska životnosti. Start takové sondy se uskutečnil 1963-11-11, stanovených cílů však nebylo dosaženo. Aparát 3MV-1 No.1 zůstal na nízké oběžné dráze kolem Země a obdržel oficiální a v té době nic neříkající označení Kosmos 21.

Vzlety stanic série 3MV k Marsu se měly uskutečnit ve startovním okně, které připadalo na listopad 1964. Původně se chystalo na průzkum Rudé planety pět sond z této řady; jedna přistávací 3MV-3 (No.1) a čtyři průletové 3MV-4 (No.2, 3, 4 a 6). Ale bohužel v průběhu přípravy a funkčních zkoušek na kosmodromu ani jedna nevyhověla. Teprve na samém konci astronomického startovního okna se podařilo alespoň jedinou uvést do přijatelného stavu a 1964-11-30 se uskutečnil start stanice 3MV-4 No.2, která dostala oficiální označení Zond 2.

Krátce po startu se na stanici vyskytla závada, která měla fatální důsledky pro celou misi. Elektrický příkon slunečních baterií se ukázal přibližně poloviční oproti předpokládanému, příčina nebyla jednoznačně odhalena. Nedostatek energie způsobil, že se nemohla uskutečnit plánovaná korekce dráhy, která by sondu přivedla do žádané vzdálenosti od Marsu. Navíc začátkem května 1965 bylo spojení se stanicí přerušeno. Mlčící sonda proletěla 1965-08-06 kolem cílové planety.

Zbývající čtyři aparáty série 3MV, které byly určeny k výzkumu Marsu, byly dokončeny ale nepoužily se k původnímu účelu. Jeden pod jménem Zond 3 provedl fotografování odvrácené strany Měsíce, tedy úkol, který se plánoval pro výše zmíněnou stanici 3MV-1 No.1 alias Kosmos 21, další tři byly modifikovány pro průlet a k přistání na Venuši. Poslední tři stanice se už oficiálně počítaly k aparátům připraveným ke startu v NPO im. S. A. Lavočkina, kam byla během dubna a května 1965 předána meziplanetární tématika z OKB-1.

Úplně na začátku roku 1965 se v OKB-1 začal rozpracovávat projekt sond 3MV-5 a 3MV-6. První z nich měla dopravit na Rudou planetu přistávací aparát, druhá byla určena k fotografování povrchu planety z oběžné dráhy kolem Marsu. Meziplanetární stanice těchto sérií měly být vypuštěny v následujícím astronomickém oknu pro let k Marsu otevírajícím se v lednu 1967. Nicméně těmto plánům už nebylo souzeno dočkat se realizace, stanice tohoto typu nikdy sestrojeny nebyly.

V NPO im. S. A. Lavočkina pokračovali v pracích na pokročilých projektech, které zdědili od OKB-1 hlavně co se týká sond k Měsíci a Venuši. Tyto dva cíle měly v následujících letech prioritu. K průzkumu Marsu se konstruktéři NPO vrátili teprve v roce 1969. K letu byly připraveny stanice M-69 zcela originální konstrukce, která již s původní koroljovovskou koncepcí neměla nic společného.

Popis

Tříose stabilizovaná sonda o hmotnosti přibližně 900 kg. Hlavní díl stanice je tvořen hermetickým orbitálním úsekem, ve kterém se nacházejí služební systémy (orientace a korekce, termoregulace, řízení vědecké aparatury, spojení, elektrické napájení atp.) a některé vědecké přístroje pracující během letu k planetě. Zvnějšku jsou k úseku pevně připojena dvě rozklápěcí křídla panelů slunečních baterií, úzce směrovaná parabolická anténa, hrubé a jemné senzory orientace, kulové nádrže se stlačeným dusíkem a plynové motorky systému orientace, čidla vědeckých přístrojů a bloky nouzového rádiového spojení. K zadní části hermetického úseku je připevněn nehermetizovaný oddíl korekčního raketového motoru krytý stínící plechovou košilkou. Sestává z vlastního motoru, kulových nádrží paliva s palivovými rozvody a trysek plynových orientačních motorků. Systém orientace je zdvojen a využívá kromě klasického způsobu řízení polohy tryskami na stlačený plyn rovněž 6 experimentálních plazmových motorů. Na koncích křídel panelů slunečních baterií jsou upevněny polokulové radiátory systému tepelné regulace, vysílací a přijímací anténa v metrovém pásmu a antény pro úvodní část letu poblíž Země.

K přední části hermetického orbitálního úseku je připojen speciální úsek. U stanic 3MV-3 to je hermetický kontejner s fototelevizním zařízením a vědeckou aparaturou pro dálkový průzkum planety. U stanic 3MV-4 je připojen sestupový aparát. Uvnitř přistávacího modulu se nachází padákový systém, radiová spojovací aparatura a vědecké přístroje.

Uskutečněné starty

Literatura

1. K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) - číslo 20, strana 60-62