Po neúspěchu prvních pokusů o planetární sondy k Marsu (1M) a Venuši (1VA) bylo v  SSSR rozhodnuto připravit novou unifikovanou sérii pod označením 2MV. Pro let k Marsu byly přichystány dvě průletové stanice a jedna stanice určená k přistání. Pouze jedna průletová sonda pojmenovaná po startu Mars 1 se vydala na cestu k planetě, během letu však byl přerušen rádiový kontakt. Zbylé dvě sondy kvůli chybné funkci urychlovacího bloku neopustily parkovací oběžnou dráhu kolem Země.

Po neúspěchu stanic 1M a 1VA bylo v první polovině února 1961 v OKB-1 společně s Akademií věd SSSR rozhodnuto provést podrobnou a důkladnou analýzu základních parametrů meziplanetárních automatických stanic a jejich systémů a přistoupit k rozpracování nových aparátů s vyšší spolehlivostí. S. P. Koroljov navrhl pro další etapu výzkumu planet zkonstruovat unifikovanou sondu určenou ke startům k Venuši a Marsu, která obdržela typové označení 2MV [=Mars-Venera]. S ohledem na energetické možnosti nosné rakety Molnija 8K78 bylo rozhodnuto rozpracovat dva typy těchto stanic - jednak pro fotografování a rádiovou sondáž planet z malé vzdálenosti při průletu a jednak k dopravě sestupových aparátů s rádiovou aparaturou a vědeckými přístroji na povrch planety. Předpokládalo se, že tyto stanice budou modifikovány pro starty k Marsu nebo Venuši.

30.07.1961 bylo připraveno výchozí zadání pro zahájení prací na unifikovaných sondách 2MV. Už začátkem roku 1962 byly v OKB-1 rozpracovány čtyři typy:

• 2MV-1 aparát určený k přistání na Venuši;
• 2MV-2 aparát určený k fotografování a výzkumu Venuše na průletové dráze;
• 2MV-3 aparát určený k přistání na Marsu;
• 2MV-4 aparát určený k fotografování a výzkumu Marsu na průletové dráze;

Kvůli řádnému prověření systémů sond 2MV a jejich vzájemné spolupráce se předpokládalo, na rozdíl od stanic 1M, zhotovení technologických modelů vybavených veškerými elektrickými přístroji a také experimentálních modelů sloužících k ověření tepelných režimů stanic, pochodů při oddělování od urychlovacího bloku a rozdělení sestupového modulu a orbitálního úseku.

V září 1962 byly speciálními dopravními letadly dopraveny na kosmodrom tři automatické meziplanetární stanice série 2MV určené k průzkumu Marsu - 2 exempláře určené k fotografování na průletové dráze 2MV-4 No.3 a 2MV-4 No.4 a dále 2MV-3 No.1 připravená pro přistání na planetě. V souvislosti s nedávnými třemi neúspěšnými starty stanic k Venuši v srpnu a září 1962 a kvůli nedostatku palubních telemetrických údajů při těchto haváriích, bylo rozhodnuto doplnit při prvním startu k Marsu v říjnu 1962 čtvrtý stupeň nosné rakety 8K78 dodatečnou měřící a kontrolní aparaturou. Zvýšená hmotnost nosné rakety musela být kompenzována odlehčením samotné meziplanetární sondy. Provedlo se to jednoduše tak, že se odmontovaly vědecké přístroje. Tímto způsobem se samozřejmě vytratil veškerý vědecký význam letu.

24. října 1962 se uskutečnil start pakety 8K78 s automatickou meziplanetární stanicí 2MV-4 No.3. Stanice s urychlovacím blokem dosáhla parkovací dráhy umělé družice Země. Při startu bloku L však došlo k havárii motoru a následné explozi. Sestava sondy a urychlovacího bloku se rozpadla na přibližně 24 úlomků, které v průběhu několika dní zanikly v atmosféře. Start nebyl oficiálně oznámen, přítomnost objektu na oběžné dráze byla zjištěna radiolokačními prostředky a protože byl víceméně zřejmý původce, bylo družici přiděleno neoficiální označení Sputnik (14). Objevení neohlášených objektů v kosmu v době probíhající kubánské krize vyvolalo poplach amerických vojenských sil. Jistou dobu panovalo podezření, že se jedná o začátek jaderného útoku na USA.

30. října 1962 byla na startovní rampu číslo 1 v rámci předstartovní přípravy vyvezena raketa 8K78 se stanicí 2MV-4 No.4. Příštího dne bylo při komplexních zkouškách druhé zbývající sondy 2MV-3 No.1 zjištěno, že kanálem nouzového rádiového spojení nepřicházejí signály do sestupového modulu. Tentýž den byla příčina závady odhalena, defekt v rádiovém systému byl opraven a stanice byla předána do barokomory ke zkouškám hermetičnosti.

1. listopadu 1962 ve 11:15 UT se na severovýchodním polygonu NIIP-5 uskutečnil pokusný výškový jaderný výbuch (výška 60 km) s cílem prověření vlivu jaderné exploze na přerušení všech způsobů rádiového spojení. Nálož byla do výšky dopravena balistickou raketou R-12 (8K63). Experiment proběhl úspěšně, na všech vlnových délkách panovalo úplné ticho.

Tentýž den 1. listopadu 1962 v 16:14 UT se uskutečnil start stanice 2MV-4 No.4, která byla ve zprávě TASSu nazvána Mars 1. Atmosféra se v tomto okamžiku po jaderném výbuchu vrátila k normálu, telemetrická kontrola všech sledovacích stanic probíhala bez připomínek. Blok L v tomto případě pracoval úspěšně a navedl meziplanetární stanici na dráhu k Marsu. Nicméně krátce po skončení práce se na sondě vyskytly problémy s orientací. Kontakt s kosmickým aparátem byl ztracen 21. března 1963 ve vzdálenosti 106 miliónů km. Během letu bylo navázáno 61 rádiových relací. Sonda Mars 1 byla prvním objektem, který zamířil do oblasti Marsu a skutečně ho dosáhl, byť už jako mrtvé těleso 19. června 1963.

Poslední stanice série 2MV - 2MV-3 No.1 nesoucí přistávací aparát byla vypuštěna 4. listopadu 1962. Nosná raketa vynesla sondu na oběžnou dráhu kolem Země, start urychlovacího bloku, které měl aparát vyslat na meziplanetární dráhu se však nezdařil a sonda 5. listopadu 1962 shořela v zemské atmosféře. Rovněž tento start nebyl oznámen a neoficiálně byl objekt označen jako Sputnik (15).

Pokusy Sovětské svazu o dosažení Marsu pokračovaly v dalším startovním okně několika sondami ze série 3MV.

Popis

Tříose stabilizovaná sonda o hmotnosti přibližně 900 kg. Stanice se skládá z hermetického orbitálního úseku, ve kterém se nacházejí služební systémy (orientace a korekce, termoregulace, řízení vědecké aparatury, spojení, elektrické napájení atp.) a některé vědecké přístroje pracující během letu k planetě. Zvnějšku jsou k úseku pevně připojeny dvě rozklápěcí křídla panelů slunečních baterií, úzce směrovaná parabolická anténa, hrubé a jemné senzory orientace, kulové nádrže se stlačeným dusíkem a plynové motorky systému orientace, čidla vědeckých přístrojů a bloky nouzového rádiového spojení. K zadní části hermetického úseku je připevněn nehermetizovaný oddíl korekčního raketového motoru. Sestává z vlastního motoru, kulových nádrží paliva s palivovými rozvody a z trysek plynových orientačních motorků. Na koncích křídel panelů slunečních baterií jsou upevněny radiátory systému tepelné regulace, vysílací a přijímací anténa v metrovém pásmu a antény pro úvodní část letu poblíž Země.

K přední části hermetického orbitálního úseku je připojen speciální úsek. U stanic 2MV-3 to je hermetický kontejner s fototelevizním zařízením a vědeckou aparaturou pro dálkový průzkum planety. U stanic 2MV-4 je připojen sestupový aparát. Uvnitř přistávacího modulu se nachází padákový systém, radiová spojovací aparatura a vědecké přístroje.

Uskutečněné starty

Literatura

1. K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) - číslo 20, strana 58-60