E-1 No.1

První pokus o start sovětské sondy k Měsíci v rámci programu E-1. Pokus byl neúspěšný, nosná raketa se rozpadla po 93 s letu.

Konstrukce

Sondu vyvinula a provozovala konstrukční kancelář OKB-1.

Sonda tvaru koule o průměru asi 0.9 m má plášť zhotovený ze slitiny hliníku a hořčíku. Z přední polokoule (ve směru letu) vyčnívá dlouhý stožár s magnetometrem instalovaným na konci. Kolem něho jsou symetricky rozmístěny čtyři tyčové antény. Další dvě antény vystupují ze zadní polokoule. Délka stanice s tyčí magnetometru obnáší asi 2.8 m. Na povrchu přední i zadní části jsou dále upevněny vždy dva protonové lapače iontů a vpředu také dva piezoelektrické detektory mikrometeoritů. Uvnitř tělesa jsou dále instalovány další vědecké přístroje, telemetrické zařízení, vysílač pracující na frekvenci 183.6 MHz, chemické baterie a dále přístroje měřící vnitřní tlak a teplotu. Vnitřní termoregulaci zajišťuje cirkulující dusík o tlaku 0.13 MPa hnaný ventilátorkem, čímž se udržuje stálá teplota kolem 20°C.

Část vědeckého vybavení je rovněž umístěna na posledním stupni nosné rakety o průměru 2.6 m a délce asi 6 m (včetně kuželovitého krytu, jenž se v průběhu startu odhazuje) a který se po oddělení sondy pohybuje po prakticky stejné trajektorii. Je zde telemetrický systém určený ke sledování stupně pracující se dvěma vysílačkami (jedna 19.995 a 19.997 MHz, druhá 19.993 MHz), antény a chemické baterie. Jedna z vysílaček slouží rovněž pro přenos údajů z detektoru intenzity kosmického záření. Ve zvláštním kontejneru je uzavřen asi 1 kg sodíku, který po uvolnění ve velké vzdálenosti má vytvořit oblak pozorovatelný ze Země.

Sovětské zdroje udávají hmotnost sondy (pro sondu Luna 1 alias E-1 No.4) včetně přístrojů a energetických zdrojů na posledním stupni 361.3 kg a celkovou hmotnost (sonda a poslední stupeň) 1472 kg. Odhaduje se, že hmotnost pouze vlastní sondy je asi 205 kg.

Na palubě je umístěna dvojice státních znaků SSSR, které mají být dopraveny na povrch Měsíce.

Vědecké vybavení

Na palubě sondy se nacházejí následující soubory vědeckých přístrojů:

• třísložkový magnetometr na konci předního stožáru s citlivostí 60 gama pro studium magnetického pole Země a Měsíce;
• 4 protonové lapače iontů pro průzkum plynné složky korpuskulárního záření Slunce a meziplanetárního prostředí;
• scintilační a Geigerův čítač pro měření intenzity a složení kosmického záření a detekci těžkých jader (2 fotonásobiče s krystaly pro měření energií nad 50 keV, nad 500 keV, nad 5 MeV a výše);
• 2 piezoelektrické detektory mikrometeoritů.

K vědeckému programu patřilo rovněž vypuštění přibližně 1 kg sodíku z posledního stupně nosné rakety ve velké vzdálenosti od Země a pozemní sledování vytvořeného oblaku sodíkových par.

Průběh letu

První start byl plánován na 1958-08-18, tedy prakticky na stejný termín, kdy měl vzlétnout první americký Pioneer (0). Poté, co jeho start skončil havárií, bylo rozhodnuto start stanice Luna odložit, aby se získal čas na odstranění závad na nosné raketě, které byly odhaleny při předstartovních zkouškách.

Start sondy se uskutečnil až 1958-09-23 z kosmodromu Bajkonur pomocí nosné rakety Luna 8K72. V 93. s letu došlo ale k dezintegraci raketového nosiče působením podélných rezonancí bočních raketových stupňů. Nezdar vyvolal roztržku mezi konstrukční kanceláří OKB-1 Sergeje Koroljova a konstruktérem raketových motorů akademikem Gluškem.

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 14
Poslední: 2008-02-19 20:46:43

Verze pro tisk