Úvod

4. října 1957 byla na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěna první umělá družice - sovětský Sputnik 1. Svět se poprvé setkal s konkrétním výsledkem teoretických úvah duchovních otců kosmonautiky a inženýrských pokusů s raketovými nosiči, dosud používaných v převažující míře pro vojenské aplikace a v menší pro vědecké sondování vysoké atmosféry.

Šok z faktu, že se lidský výtvor dokázal vzdálit od Země do kosmického prostoru, byl umocněn i skutečností, že ho bylo dosaženo prakticky bez jednoznačných předchozích náznaků od státu, od kterého to málokdo očekával. Je pochopitelné, že této události bylo okamžitě náležitě využito politicky a tím byly prakticky odstartovány závody v kosmu mezi tehdejšími světovými supervelmocemi Sovětským svazem a Spojenými státy. Každý úspěšný kosmický start byl vydáván za projev kvality vědy a techniky v soupeřící zemi a příznak správnosti politického sytému. Výzkum vesmíru se tak rázem stal vědeckým oborem, do kterého bylo nutno a vyplácelo se investovat státní peníze. Na nedostatek prostředků si rozhodně v těchto letech kosmonautika nemohla stěžovat.

Po prvních pokusech na oběžné dráze kolem Země se jevilo jako přirozeně atraktivní a politicky velmi výnosné investovat do průzkumu Měsíce a těles sluneční soustavy. Veřejnost, částečně předem připravená vědeckofantastickou literaturou, takovéto expedice přijímala velmi vděčně a rozpočet schvalovaný pro takovéto mise byl, alespoň v počátcích, schvalován bez velkého odporu. Politická využitelnost misí k vesmírným tělesům přinesla prudký rozvoj tohoto oboru a z druhé strany byla rozhodujícím motivem pro poskytnutí financí na zamýšlenou expedici. S odstupem času lze s jistotou tvrdit, že kdyby nebylo soutěžení mezi kosmickými mocnostmi v šedesátých letech dvacátého století, těžko by se uskutečnilo mnoho čistě vědeckých vesmírných startů, nepřinášejících okamžitý praktický užitek. Pilotovaná expedice na Měsíc pouhých dvanáct let po startu prvního Sputniku by se zdála neodůvodněným plýtváním peněz.

V první řadě bylo za cíl zvoleno těleso nejbližší Zemi - Měsíc. Měsíc je klasickou raketovou technikou dosažitelný v průběhu několika desítek hodin a startovat se k němu dá prakticky každý den. Po Měsíci následovaly lety k Marsu a Venuši, vyžadující již několikaměsíční výpravu startující v přesně definovaném časovém intervalu - tzv. startovním okně. S pokrokem v raketové technice a s dosažením přijatelné spolehlivosti a životnosti kosmických aparátů přišly na řadu i vzdálenější objekty Sluneční soustavy, planety s jejich měsíci, komety a asteroidy.

Pokrok vědy a techniky postupně umožňuje realizovat stále náročnější a složitější mise. Od prvních snah dosáhnout pouze zvolený cíl se postupně přechází, přes komplexní výzkum z oběžných drah a vysazení přistávacích aparátů, k automatickým sondám s návratem vzorků a logicky vrcholí pilotovanou expedicí.

Podle technické komplikovanosti lze tedy účel mise k jinému kosmickému tělesu v zásadě rozlišit na:

• průlet kolem cílového tělesa;
• zásah cílového tělesa;
• navedení na oběžnou dráhu;
• měkké přistání;
• měkké přistání s návratem;
• pilotovanou expedici.

Všechny tyto etapy byly zatím splněny pouze u Měsíce, i když ne v uvedeném pořadí, ostatní planety na završení všech stupňů průzkumu ještě čekají, u některých ze své podstaty ani nemohou všechny fáze proběhnout. Těžko představitelné je například měkké přistání na plynovém obru Jupiteru; návrat vzorků atmosféry nebo přistání na některém z jeho měsíců je ovšem již reálné.

Některé sondy vhodně kombinovaly několik účelů (např. umělá družice planety a spuštění přistávacího modulu), některé zase postupně provedly průzkum několika objektů. V posledním období se bohatě používá principu gravitačních manévrů u vesmírných těles, které jednak umožňují navštívit postupně více cílů a jednak dosáhnout vzdálenějších objektů s nižší energetickou náročností při startu ze Země.

Konečným završením průzkumu objektů Sluneční soustavy by bylo trvalé osídlení vhodného kosmického tělesa. Nelze si však představovat expedice v kolumbovském stylu hledající nový životní prostor pro rozrůstající se lidstvo, pro takové úkoly ve Sluneční soustavě vhodný objekt není. Dá se říci, že území Antarktidy nebo dno oceánů je pro člověka příhodnějším prostředím, než povrch Marsu nebo jiné planety. To ovšem nevylučuje trvalé osídlení kosmického tělesa (především Měsíce) pro vědecké úkoly, technologické účely, těžbu surovin a výrobu jistých speciálních produktů, pro které se na Zemi nevyskytují přirozené podmínky (snížená gravitace, vakuum atp.) a rovněž jako předpolí k dalšímu pronikání do hlubokého kosmu.

Po úvodních rocích, kdy byl výzkum těles sluneční soustavy, ostatně jako celá tehdejší kosmonautika, záležitostí Sovětského svazu a Spojených států amerických, se k planetám vydaly i další země a mezinárodní organizace buď vlastními sondami, nebo jako účastníci a dodavatelé přístrojů na aparátech kosmických velmocí.

Za uplynulých zhruba čtyřicet let (od roku 1958) bylo uskutečněno mnoho pokusů. Některé se dočkaly velké publicity, mnohé proběhly nenápadně, o některých neúspěšných sovětských startech jsme se dověděli až v posledních rocích. Uvedená databáze si klade za cíl zachytit historii výzkumu těles sluneční soustavy kosmickými sondami těmi úspěšnými i těmi, které byly dlouhou dobu veřejnosti neznámé.

Verze pro tisk