Druhá fáze projektu lunární sondy Ranger, pojmenovaná jako Ranger Block 2. Při ní mělo být během tvrdého dopadu dopraveno na měsíční povrch pouzdro se seismometrem a měly být získány podrobné snímky Měsíce. Celý program skončil neúspěšně, ani jednoho cíle žádná ze tří vypuštěných stanic nedosáhla. Ranger 4 znamenal ale první zásah Měsíce Spojenými státy.

Ambiciózní program systematického výzkumu Měsíce Spojenými státy byl po prvním chaotickém období konce padesátých let 20. století definován 1959-12-21 v dopise z ústředí NASA do laboratoře Jet Propulsion Laboratory, v němž byla JPL vyzvána, aby zahájila práce na pěti lunárních sondách, které měly za úkol získat základní informace o měsíčním povrchu a mj. i vysadit na lunární povrch vědecké pouzdro nesoucí seismometr. 1960-04-26 byla pověřena firma Ford, aby zhotovila toto pouzdro a nedlouho poté 1960-05-04 program poprvé oficiálně obdržel pojmenování Ranger.

Program byl od samého začátku koncipován do dvou fází, označovaných jako Block. Každý blok měl rozdílné úkoly a postupně stále pokročilejší konstrukci. Technici JPL plánovali vícenásobné starty v každé fázi tak, aby se získalo co nejvíce inženýrských zkušeností a zvýšil se vědecký přínos misí. Nezanedbatelným důvodem samozřejmě bylo, že se zvýšením počtu startů zlepší šance na uskutečnění alespoň jednoho úspěšného letu.

Konstrukce sond byla navržena s výhledem do budoucna, nejenom pro lety k Měsíci ale i k terestrickým planetám (Venuše, Mars). Jednotlivé konstrukční prvky, uzly a principy se uplatnily i po několika letech v programu Mariner.

Ranger Block 1 měl za úkol během dvou startů ověřit základní prvky nově zkonstruované sondy a nosné rakety na protáhlé oběžné dráze.

Ranger Block 2 již zcela odpovídal charakteristice planetární (lunární) sondy moderní konstrukce. Jednalo se o univerzální služební modul obsahující veškeré prvky tříosé stabilizace a orientace, korekční motor, spojovací a energetický systém, palubní počítač a časovací a povelovou aparaturu. S tímto modulem byla spojena speciální část, která byla v tomto případě představována televizní aparaturou a především pouzdrem se seismometrem, které se před dopadem mělo oddělit a pomocí vlastního motoru ubrzdit rychlost dopadu na takovou míru, aby seismometr "přežil" náraz na měsíční povrch a pokračoval v práci i po kontaktu s naší přirozenou družicí.

Bohužel ani v tomto programu technologie nevyhověla představám svých tvůrců. Nejblíže k úspěchu měla první mise, zde však bylo jasné již od začátku, že nosná raketa navedla sondu na takovou dráhu, že nebude možné zasáhnout Měsíc. Další výpravy na tom byly již hůře. I když nosná raketa Atlas Agena B pracovala uspokojivě, poruchy na sondách hned v počátečních fázích letu eliminovaly jakoukoliv snahu o vědecké zúročení vynaložené práce a finančních prostředků. Nicméně sonda Ranger 4 se stala prvním, i když pasivním, americkým kosmickým tělesem, které dopadlo na Měsíc. Stalo se tak rok a půl poté, co se totéž zdařilo sovětské Luně 2.

V průběhu realizace prvních dvou fází projektu Ranger došlo k vyhlášení projektu "Man on the Moon" (člověk na Měsíci), který si kladl za cíl dopravit amerického astronauta na Měsíc do konce šedesátých let 20. století. Na podporu tohoto cíle se rozvinula široká škála doplňkových bezpilotních kosmických aktivit. Jednou z nich bylo i rozšíření programu Ranger o další etapu Ranger Block 3.

Popis

Sondu postavila a provozuje Jet Propulsion Laboratory (JPL). Pasadena, Kalifornie (USA) pro NASA Office of Space Science (OSS), Washington, D.C. (USA).

Sonda o hmotnosti přibližně 330 kg je určena k pořízení snímků Měsíce během 10 minut dopadové fáze letu, k dopravení pouzdra seismometru na jeho povrch při tvrdém přistání, ke studiu záření gama a odrazivosti měsíčního povrchu. Navíc má sloužit k dalšímu ověření technologie měsíčních a planetární přeletů v rámci programu Ranger Block 2. Hlavní těleso má tvar hranolu se šestiúhelníkovou základnou o průměru 1.504 m. Na horní podstavě je připojena konstrukce nesoucí dopadové pouzdro s brzdícím motorem na TPL. V dolní základně je instalován raketový korekční motor na hydrazin. Celková výška sondy obnáší 3.124 m. Na protilehlých stranách základny jsou upevněny dva lichoběžníkovité panely fotovoltaických baterií o ploše 1.8 m² a rozpětí 5.182 m. Sluneční články mají výkon necelých 200 W a dobíjejí AgZn akumulátorovou baterii o kapacitě 1000 Wh.

Telekomunikační systém sestává z výklopné vysokoziskové směrové parabolické antény o průměru 1.2 m instalované na spodní základně a všesměrové antény. Dva vysílače pracují v pásmu L. Řízení sondy provádí palubní počítač, sekvenční časovač a povelový systém ovládaný ze Země. Tepelná ochrana je provedena jako pasivní (bílé nátěry, pozlacení a pochromování, stříbrné plastické kryty).

Orientační systém tvoří 10 trysek na stlačený dusík, 3 gyroskopy, 2 primární a 4 sekundární čidla Slunce a 1 senzor Země.

Přístrojové pouzdro se seismometrem, které má tvrdě přistát na Měsíci rychlostí asi 130 až 160 km/h tvoří koule o průměru 305 mm a hmotnosti 25.7 kg. Kromě seismometru obsahuje elektroniku, vysílač, anténu a baterie zabezpečujících činnost na Měsíci po dobu asi 30 dnů. Tato koule je obalena balzovým dřevem, jež má částečně absorbovat dopadovou energii. Průměr pouzdra včetně obalu obnáší 635 mm a jeho hmotnost je 43.8 kg.

Vědecké vybavení

Vědecké vybavení sondy tvoří:

• televizní kamera;
• spektrometr záření gama;
• seismometr v dopadovém pouzdře;
• měření teploty dopadového pouzdra;
• radarový výškoměr.

Uskutečněné starty

Fotogalerie

Fotogalerie obsahuje celkem 3 obrázky, nejnovější byl přidán 2003-10-05.

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk