Projekt průletových sond s plánovaným startem v lednu 1967. Projekt byl zrušen ve stádiu projekčních návrhů kvůli nedostatečné inženýrské a výrobní kapacitě.

V dubnu 1965 byla problematika sovětských meziplanetárních sond převedena z konstrukční kanceláře OKB-1 vedené S. P. Koroljovem do NPO im. Lavočkina, kterou řídil G. N. Babakin. Současně s odpovědností za další sondy zdědil Lavočkinův institut i několik hotových nebo rozpracovaných konstrukcí. Mezi nimi byly i tři hotové a odzkoušené stanice série 3MV, které nestihly termín startu k Marsu v listopadu 1964. Do budoucna hodlal Koroljovův tým připravit nové modifikace 3MV-5 a 3MV-6, ale v tomto případě zůstalo jen u úvah.

Pro další marsovské startovní okno, které se otvíralo v roce 1967, bylo započato v NPO s projektem zcela nové aparatury, která s původní Koroljovovou konstrukcí neměla nic společného. V interních dokumentech NPO byla označena jako 1M (neplést si se stejným označením realizovaných sond z roku 1960), nebo ve státních materiálech jako M-67. Stanice M-67 byla určena k výzkumu Marsu během průletu. Její hmotnost asi 1000 kg odpovídala předpokládanému použití nosné rakety Molnija 8K78M. Start se měl uskutečnit v lednu 1967.

Mezi předanými hotovými marsovskými stanicemi z OKB-1 do NPOL byla mj. jedna sonda 3MV-3 s přistávacím aparátem a dvě 3MV-4 určené k fotografování na průletové trajektorii. Jelikož další možnost vzletu k původnímu cíli se naskýtala až v roce 1967 a NPO ji chtěla využít už s vlastní konstrukcí, bylo rozhodnuto hotové sondy upravit a vyslat je k Venuši již v roce 1965. K tomu skutečně došlo. Jedna sonda sice uvízla již na oběžné dráze kolem Země (Kosmos 96) ale další dvě - jedna průletová a jedna přistávací - se vydaly jako Venera 2 a Venera 3 na cestu k Jitřence. Bohužel během letu došlo u obou k poruše tepelné regulace, vzrostla teplota radiové aparatury a následně bylo přerušeno spojení. Ve stanovenou dobu jedna stanice vstoupila do atmosféry Venuše a druhá ji podle plánu minula. Ale pochopitelně ani tento významný fakt, především první historický zásah Venuše, nemohl uspokojit vedení SSSR a již vůbec ne vědeckou obec. Nicméně k úspěchu chyběl jenom malý krůček, a tak bylo rozhodnuto, že další pokus bude proveden se sondami podobné konstrukce v nejbližším možném termínu. Jelikož se zde očekával průlom v dosud neúspěšném sovětském meziplanetárním programu, dostal program nové série Venera prioritu. V té době současně vrcholilo úsilí o dosažení Měsíce a tak se na další velký projekt nedostávalo kapacit. Projekt M-67 (alias 1M dle NPO) byl proto zrušen.

V NPO bylo rozpracováno do tohoto okamžiku pouze technické zadání a začaly se vytvářet první návrhy. U Lavočkinů bylo toto rozhodnutí vcelku uvítáno. Zatímco v následujících letech (až do roku 1972) průzkum Venuše pokračoval, a vcelku úspěšně, s modifikacemi sond série 3MV, získal se dostatečný časový prostor na přípravu nové koncepce marsovských stanic, které už ovšem byly chystány na start v roce 1969 se silnější raketou 8K82K (UR-500K) Proton. Tyto stanice obdržely označení M-69.

Literatura

1. K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) - číslo 20, strana 62-64

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk