Třetí a poslední série amerických měsíčních sond pod označením Pioneer. Měla za cíl dopravit na selenocentrickou dráhu bohatě vědecky vybavené družice. Kromě vědeckých úkolů se mělo poprvé ověřovat manévrování v kosmu pomocí několikanásobně startovatelných raketových motorů. Program skončil fiaskem. Ani jedna ze tří připravených sonda nebyla úspěšně vynesena do kosmu.

Předchozí série jednoduchých aparátů Pioneerů byla relativně velmi úspěšná. Očekávalo se tedy, že další bohatě vědecky vybavené a technologicky značně náročné sondy podstatně rozšíří naše znalosti o Měsíci, prostoru mezi Zemí a Měsícem a o vlastnostech kosmického prostředí. Vědecký program se zaměřil na studium nabitých částic ve slunečním větru a v radiačních pásech, detekci magnetických polí a kosmických rádiových vln a sledování mikrometeoritů. U Měsíce měl být dále prováděn topografický průzkum okolí pólů a rozložení hmotností v lunární kůře.

Pro manévrování v kosmu se použily dva motory na TPL schopné činnosti i po několikaměsíčním pobytu v kosmu s možností vícenásobného zážehu.

Sondy postavila laboratoř JPL a o provozovala je NASA.

K prvému vzletu mělo dojít začátkem října 1959. Při statických zkouškách na startovací rampě však došlo k explozi, která kromě rakety zničila i připravovanou sondu. Druhý pokus byl podniknut 26.listopadu 1959 ale rovněž tohoto den byl let zakončen havárií. Tento neúspěch pozastavil měsíční program Pioneer skoro na rok. V tomto období byla aparatura v celé řadě částí upravena a hmotnost mírně vzrostla. Bohužel ani druhý a třetí start v roce 1960 nepřinesly úspěch a žádná ze sond se nevydala na cestu k Měsíci. Program Pioneer P skončil totálním nezdarem.

Posledním startem uskutečněným v rámci tohoto byly ukončeny pokusy o dosažení Měsíce sondami s označením Pioneer. Program dále pokračoval přístroji pracujícími na heliocentrických drahách. K problematice výzkumu těles Sluneční soustavy se Pioneer vrátil až misí Pioneer 10 z roku 1972, což byla první stanice mířící k Jupiteru.

Popis

Rotací stabilizovaná sonda o hmotnosti přibližně 170 kg s tělesem tvaru koule o průměru 0.99 m. S raketovým motorem připojeným ke spodní a horní části má celkovou délku 1.4 m. Na bocích hlavního tělesa jsou připojeny čtyři panely fotovoltaických článků o rozměrech 0.6x0.6 m. Panely slunečních baterií jsou uspořádány do tvaru lopatkového kola (paddle-wheel) s celkovým rozpětím 2.75 m. Sluneční baterie dobíjejí Ni-Cd chemické akumulátorové baterie.

Vnitřek pláště zaujímá z největší části velká kulová nádrž na hydrazin a nad ní jsou umístěny dva menší kulové zásobníky dusíku. Sonda je vybavena 2 motory o tahu 90 N připojeným na horní a spodní části sloužícími ke snížení rychlosti při uvádění na lunární oběžnou dráhu a pro korekce dráhy. Motory mohou být zažehnuty vícekrát.

Kolem horní polokoule hydrazinové nádrže je uložena prstencová deska nesoucí většinu vědeckých přístrojů a dále služební aparaturu.

Pro tepelnou regulaci se používá 50 malých čtyřlistých "vrtulek" na povrchu pláště ovládaných cívkami reagujícími na teplo a zakrývajících nebo odkrývajících segmenty pláště s různou tepelnou odrazivostí.

Celkové náklady na misi byly stanoveny na 9 až 10 mil. USD.

Uskutečněné starty

Literatura

1. Ing. Pavel Knapp: Listy z historie. Pioneer P-31 - Letectví a kosmonautika [47] (1971) - číslo 20, strana 35/795

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk