Po prvních čtyřech pokusech o zásah Měsíce provedených v programu E-1, byly podniknuty další dva starty s mírně modifikovanou sondou. První skončil havárií nosné rakety, ale druhý přinesl stoprocentní úspěch. Kosmická sonda pojmenovaná Luna 2 dopadla 1959-09-13 na Měsíc jako první umělé těleso v historii.

V průběhu prvního sovětského lunárního programu E-1 byly celkem uskutečněny čtyři starty. První tři skončily neslavně vinou havárií nespolehlivé nosné rakety. Poslední z této série znamenal významný úspěch, když se podařilo dopravit stanici Luna 1 do oblasti Měsíce a na heliocentrickou dráhu. Tento let byl také náležitě mediálně využit, o předchozích nezdarech se z tehdejšího principu utajování mlčelo. Přesto nebylo dosaženo toho, co bylo hlavním cílem prvních sovětských lunárních aparátů - zásah Měsíce. Proto také starty k Měsíci pokračovaly.

Automatické kosmické stanice typu E-1, použité pro první čtyři pokusy, byly mírně modifikovány a obdržely typové označení E-1A. Sondy E-1 a E-1A se v podstatě shodovaly. Vzhledově doznala změny konstrukce stožáru magnetometru. Co se týká vnitřního vybavení, došlo k přemístění jednoho rádiového vysílače z posledního stupně nosné rakety na vlastní sondu a byl doplněn radarový výškoměr pro určení vzdálenosti stanice od měsíčního povrchu, čímž se mírně zvýšila hmotnost.

První start v této sérii opět selhal kvůli chybné funkci nosné rakety, ale již druhý splnil veškerá očekávání. Sovětská Luna 2 zasáhla Měsíc a na jeho povrch dopravila znaky SSSR.

Zásahem Měsíce Lunou 2 byly ukončeny lety dopadových sond. Sovětský lunární program pokračoval jiným komplikovanějším typem sondy označeným jako E-2A, který měl za úkol obletět Měsíc a vyfotografovat jeho odvrácenou stranu.

Popis

Sondu vyvinula a provozovala konstrukční kancelář OKB-1.

Sonda o hmotnosti asi 234 kg tvaru koule o průměru asi 0.9 m má plášť zhotovený ze slitiny hliníku a hořčíku. Z přední polokoule (ve směru letu) vyčnívá dlouhý stožár s magnetometrem instalovaným na konci. Kolem něho jsou symetricky rozmístěny čtyři tyčové antény. Další dvě antény vystupují ze zadní polokoule. Délka stanice s tyčí magnetometru obnáší asi 2.8 m. Uvnitř stanice je instalován telemetrický a rádiový systém, chemické baterie a vědecká aparatura.

Část vědeckého vybavení je rovněž umístěna na posledním stupni nosné rakety, který se po oddělení sondy pohybuje po prakticky stejné trajektorii. Ve zvláštním kontejneru je uzavřen asi 1 kg sodíku, který po uvolnění ve velké vzdálenosti má vytvořit oblak pozorovatelný ze Země.

Na palubě je umístěna dvojice státních znaků SSSR, které mají být dopraveny na povrch Měsíce.

Vědecké vybavení

Na palubě sondy se nacházejí následující soubory vědeckých přístrojů:

• třísložkový magnetometr;
• 4 protonové lapače iontů;
• scintilační a Geigerův čítač;
• 2 piezoelektrické detektory mikrometeoritů;
• radarový výškoměr.

Uskutečněné starty

Literatura

1. Petr Lála: Projekt Luna - Letectví a kosmonautika [43] (1967) - číslo 4, strana 20-23/140-143

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk