Hayabusa - reakce

Sonda Hayabusa sice přistála, což po selhání různých systémů považuji za velký úspěch. Zatím jsem se ale nikde nedozvěděl, jestli byla úspěšná s odběrem vzorku horniny. Zveřejnili Japonci něco?

pokud se týče činnosti iontových motorů tak tedy změna rychlosti od asteroihu by byla jen 300 m/s a motory byly v činnosti jen 5000 hodin - chápu to dobře ? Jestli ano, tak ochromenou sondu čeká ještě velmi nelehký úkol. Dále by mne zajímalo, jak bude po oddělení manévrovat přistávací modul, když mělo být odpařeno palivo na jeho palubě, což chápu tak že má prázdné nádrže motorků pro orientaci, z čehož plyne, že po oddělení by již nemohl korigovat svoji dráhu. Děkuji.

Úžasné, já bych to srovna s " opravou " Spiritu na povrchu Marsu v jeho prvních dnech po přistání, zejména je obdobná shoda potíží s komunikací, změny softveru ovšem tady na nestabilizované sondě s nefunkčími stabilizaČNÍMI tryskami RSC. Otázkou je ovčem životnost sondy, ta již překročila projektovanou a ještě ji čeká více než 2,5 roku.

Klobouk dolů před japonci, pokud se jim opravdu povede dovést tak těžce pochroumanou sondu k Zemi a dokonce i přistát bude to vskutku husarský kousek, myslím že něco podobného nedokázali ani američené, myslím že to překoná, ovšem pokud se to opraVDU povede i přistání Surveyoru na Měsíci s netěsnou nádrží paliva, myslím že to byl ten č.5 ale jistý ,ostatně to není ani podstatné, si nejsem.Sledoval jsem operace Sokola u asteroidu přímo na VEBU a v okamžiku, kdy vyčerpal zásoby paliva pro orientační sYstém jsem nad ním " zlámal hůl ". opakuji obdivuhodné !Mám zato, že tímto pokusem se technologicky japonci dostali hned za Ameriku na druhé místo v oboru konstrukce meziplanetárních sond !

Díval jsem se na přistávací operaci, je to zcela nesmyslně složité. Asteroid dané velikosti má minigravitaci a pokud je volný pád zahájen v rozumné výši bude konečná rychlost v cm/sec. Takže by zcela postačilo v závislosti na rotaci asteroidu gyroskopicky pootořit sondu tak aby dopadla vodorovně s rovinou slunečních panelů a pak mohla odebírat v klidu vzorky třeba několik týdnů.

Na popud čtenářů jsem znovu zkoumal webové stránky japonské kosmické agentury. Poslední zpráva koresponduje s tím, co mám uvedeno v "Databázi" a totiž, že po sérii zkoušek manévrování s poloochromenou sondou byla na jaře zahájena cesta k Zemi. Novější zprávy jsem nenašel. Nezapomínejme, že sonda používá iontový pohon a tudíž není navedení na návratovou dráhu jednorázovou operací ale dlouhodobým procesem, během něhož se může stát cokoliv. O onom hypotetickém "cokoliv" mám bohužel nulové informace. Možná by se dalo něco vyčíst přímo na stránkách JAXy v japonštině - pochybuji, že ji někdo z nás ovládá, nebo přímým dotazem. Nechce se o to někdo pokusit?
AH

Pročetl jsem názory, hlavní článek i Horké novinky a vskutku nevím zda sonda letí k Zemi, či pracuje a zda je její návrat, tedy přistání pouzdra vůbec reálné !?

Bude aktualizace ? Poslední zpráva byla l.5. v Horkých novinkách.Zajímalo by mne, zda sonda pracuje a opravdu míří k Zemi.Po tak závažných technických problémech by to bym malý, možná i velký zázrak .

Kde se nyní nachází , zda je na dráze k Zemi a v jakém je stavu ?

Dle mého archivu osm pilotů programu BELL X-15 překonalo potřebnou výšku, t.j. 5O mil pro získání titulu astronaut a to :
Adams - 81,0 km
Knight - 85,4 km
Engle - 85.5 km
Rushworth - 86.8 km
Mc Kay - 90.0 km
Dana - 93.5 km
White - 95.9 km
Walker - 107.9 km

Ke zprávě z lO.2.2OO6 : Mezinárodně uznávaná hranice kosmického prostoru je ve výšce 8O.467,2 m nad Zemí, tj. cca 5O mil, dále oficiální rekord Bell X-15 a titul astronauta drží Robert M. White letem ze dne 17.7.1962 314.750 stop, t.j. 59 mil, nebo 95 km, výkon Joe Walkera je neoficiální.

Pro srovnání uvedu, jak TASS interpretoval skutečně úspěšné při-stání Luny -9. TASS 6.2 l966 / MF 8.2.l966 /, cituji : " Stanice přistála ve 2l hod.45 min.3O vteřin moskevského času " Za povšimnutí stojí uvedení přesného času, což u M-3 CHYBÍ. " Za 4 min.lO vteřin se vysunuly antény a začalo první radiové vysílání."Čili stanice vysílala zprávy o svém stavu po dopadu, zatímco M-3 měl místo toho ihned začít fotografovat a ještě k tomu snímky ihned vysílat. " Ještě v noci 4.února ve 4.5O hod. na příkaz ze Země začalaLuna 9 poprvé " obhlídku" měsíční krajiny a VYSÍLALA na Zemi první snímky".Tedy forografovalo se několik hodin po přistání, teprve tehdy až byl znám stav systémů stanice, obdobně se postupuje dodnes, pčíkladně i v programu Mer nešly na Zen jako první snímky, a to technika výrazně pokročila. Porovná-li se nezaujatě stylizace , obou zpráv, tedy o skutečném a o pochybném úspěchu , nelze se ubránit alespoň nějakým pochybám.I kdyby činnost M-3 po přistání probíhala zcela automaticky bez zásahů ze Země, šly by jako první telemetrické údaje o stavu aparatury po dopadu.

Publicista Tomáš Přibyl ve své knize Rudé hvězdy ve vesmíru na str. l2O vydané v roce l997 uvádí, cituji " Jak nedávno sami Sověti přiznali, sonda nikdy z povrchu Marsu nevysílala a oznámení o dvacetisekundové relaci bylo jen podfukem, který měl zakrýt skutečný neúspěch.Aparatura byla při přistání zničena, neboť měla velkou horizontální rychlost".Na str, l44 je pak foto roveru s akčním radiem l5 m na kabelu, jímž byly sondy Mars-2 a 3 a dle mého úsudku i následující sondy Mars 6 a 7, vybaveny.V archivu jsem pak našel zprávu TASSU otištěnou v MF 8.l2.l97l z níž cituji " Signály modulu, který přistál na povrchu planety VE VYPOČÍTANÉM ČASE .... . Videosignály ... , netrvaly dlouho a náhle ustaly.Již taho formulace je více než podezřelá, neboť obvykle / i u sovětských sond / se nejprve vysílají technické relace o stavu aparatury a teprve poté, obvykle na příkaz ze Země se nejprve fotografuje a pak vysílá záznam , příkladem je Luna-9, jejíž obdobou přistávací pouzdro Marsu-3 bylo .Dále jsem našel zprávu TASSU z 2O.l2.l97l, vydanou ČTK v níž je zpráva poněkud " vylepšena ", cituji : " V URČENÉM termínu ZAČALO vysílání z Marsu, které trvalo ASI 2O vteřin. Za TUTO DOBU BYL VYFOTOGRAFOVÁN MENŠÍ ÚSEK panoramatu, na němž nebylo možno PŘESNĚ rozlišit podrobnosti.Jistě se shodneme, že uvedené citace nepúsobí nijak věrohodně a jakoby ten kdo je sestavoval měl jen mlhavé představy jak kosmická technika vúbec funguje !Dovolil jsem si zvýraznit " podezřelé" části zpráv TASSU.Podíval jsem se i na NASA a tam " papouškují oficiální verzi Sovětů a dokonce uvádějí " osvětlení " při fotografování na 5O luxů.Obrátil jsem se na autora vpředu uvedené knihy s dotazem na pramen, odpoví-li budu Vás informovat. Ještě doplňuji ,na snímku Roveru je vidět hrneček videoaparatury shodné s Lunou-9, lze dovodit, že i vlastní přistávací pouzdro bylo vybaveno stejně, tedy systémen i na tehdejší dobu poněkud primitivním.

Pohledám, najdu-li ihned dodám.

Znovu jsem prošel některé seriózní zdroje na webu. Na všech místech se přiznává Sovětskému svazu první měkké přistání na Marsu aparátem Mars-3. Dokonce se vyskytly pokusy o částečnou interpretaci fragmentu rádiového signálu, který stihnul přistávací modul během 20 s činnosti odvysílat. Pokud máte jiné zdroje, v nichž se dementuje - byť malý - úspěch Rusů, sem s nimi! Jelikož ale ani NASA přistání nepopírá, platí pro mě zatím, že Mars-3 dosedl měkce.

Obdivuji rozsah jímž se danou tematikou zabýváte.Měl bych malou připomínku k přehledu sond k Marsu. U Marsu-3 uvádíte měkké přistání, není to pravda, Rusové po létech přiznali, že to byl propadační podvod, žádné vysílání z povrchu 20 vteřin se nekonalo, sonda dopad nepřežila.

Ta Vámi opěvovaná automatická stykovka je z nouze ctnost. Američané nic takového neměli zapotřebí. Příkladně Skylab nesl již při startu zásoby pro tři posádky v celkovém trvání pobyxtu přes lOO dní a to pro tříčlennou posádku.Pokud se týče kovářské práce mám na mysli srovnání balistických raket Atlas a R-7 o zhruba stejné nosnosti v jeden a půl stupňové variantě. přičemž R-7 vá-žila 3x více, dá se tedy říci, že byla ukuta na uralské kovadlině.

Nechci se tady přít o slovíčka typu, že např. neúspěch N-1 byl dán rivalitou (nenapsal jsem že byl jediným problémem).
Konstrukce amerického raketoplánu byla stejně spíše krokem vedle, kde umístění motorů přímo do draku vyžadovalo zbytečně tuhou konstrukci, která musela přenášet celý tah motorů, navíc po odhození nádrže ET již stejně pracovat nemohly (takže se z něho taktéž stával jen kluzák), takže u Buranu mohly tuto úsporu využít ke zvýšení nosnosti a snížení ceny draku, nehledě na bezpečnost.
Eňergija měla v budoucnu taktéž používat opakovaně některé součásti, stejně tak je pravda, že motory SSME se po každém letu celé demontují a procházejí náročnou kontrolou a renovací, rozhodně přeci nejde o typ dotankuj palivo a leť znovu...a i při své složité konstrukci nejsou restartovatelné (což samozřejmě nebylo potřeba).
Američani dodneška např. neumí automatickou stykovku, když např. USA naposledy zkoušeli v tomto směru technologickou družici dopadlo to fiaskem. Taktéž srovnávat upravené balistické rakety pro kosmické použití s ostatními nosiči přímo konstruované pro vynášení družic či kosmických lodí mi přijde neadekvátní a proto se mi i to přirovnání k "ruským kovářům" nezdá na místě.

Mezi vývojem motorů pro Eněrgiu a vývojem motorů pro Saturn 5 uplynulo téměř l5 let, krom toho motory pro raketoplán jsou proto tak drahé, že jsiu opakovatelně použitelné.Motory sovětské tuto vlastnost neměly a nebyly dokonce ani součástí sovětského " raketoplánu ", neb ten nemaje vlastní pohon byl vlastně kosmickým kluzákem. Tvrzení, že neúspěch sovětů v závodě o Měsíc zavinila jakási rivalita konstruktérů je všeobecně přijímaný mistrovský tah ruské propagandy jehož jediným účelem je zakrýt skutečnost, že v šedesátých letech nebyla sovětská technika na takové úrovni aby dokázala dopravit člověka na měsíc a zpět .

Mezi vývojem motorů pro Eněrgiu a vývojem motorů pro Saturn 5 uplynulo téměř l5 let, krom toho motory pro raketoplán jsou proto tak drahé, že jsiu opakovatelně použitelné.Motory sovětské tuto vlastnost neměly a nebyly dokonce ani součástí sovětského " raketoplánu ", neb ten nemaje vlastní pohon byl vlastně kosmickým kluzákem. Tvrzení, že neúspěch sovětů v závodě o Měsíc zavinila jakási rivalita konstruktérů je všeobecně přijímaný mistrovský tah ruské propagandy jehož jediným účelem je zakrýt skutečnost, že v šedesátých letech nebyla sovětská technika na takové úrovni aby dokázala dopravit člověka na měsíc a zpět

Že N1 byla špatná raketa je jasné a bylo to dáno i rivalitou mezi konstruktéry té doby, místo toho aby se spolupracovalo a táhlo za jeden provaz jako u američanů. Následně vyvinutá Eňergija se s kvalitou motorů může bez ostychu srovnávat s motory jak F-1 tak SSME. Rusové mají velký potenciál, ale nemají pro joho realizaci dostatek financí. Navíc, jak sám uvádíte, není důležité jenom umět zkonstruovat motor super výkonný, ale hlavně spolehlivý a pokud možno i za rozumnou cenu, což se např. o motoru SSME rozhodně říci nedá, jelikož je to nejsložitější vyrobený raketový motor a tím i nejdražší. Je pravda, že např. Sojuz vychází z původní (i když značně upravené) A-4, ale proč vymýšlet něco od základu jiného pokud to splehlivě funguje, stejně tak USA nyní pro návrat na měsíc nevymýšlí něco úplně nového, ale modifikuje již ověřené technologie.

Domnívám se, že absolutní světovou špiškou jsou ještě po 4O letech motory Saturnu 5 F-l a motory raketopánu. Je obecně známo, že Rusové, tehdy Sověti prohráli závod o Měsíc právě proto, že nedokázali postavit potřebné motory.Jejich N-l měla v prvém stupní 32 malých motorků.Dokonce ani v dobách jejich největší slávy nedokázali postavit motor , jehož tryska by měla výkon vyšší než Von Braunova A-4, tím myslím dobu pře Protonem.Konečně se domnívám, že dévody pro použítí ruských motorů v raketě Atlas je krom vysoké spolehlivosti i jejich nízká cena.

No ne že bych byl nějakým příznivcem rusů (především díky jejich politice a vlivu na nás v minulosti), ale např. ruské raketové motory jsou absolutní špičkou (viz. jejich použití v americké raketě Atlas V), ale především je nutno zdůraznit, že kdyby rusové měli k dispozici tolik peněz co američani tak by jsme se myslím divili, co všechno by dokázali.

Osud sondy Sokol demonstruje jak ostatní svět řádně pokulhává ze kosmickou technikou USA a to včetně ruských kovářů a jejich monster.

Díky dotazu od pana Ráčka jsem byl nucen se podívat na hlavní článek o sondě Hayabusa. Ke své hanbě jsem zjistil, že záznam průběhu letu je již značně zastaralý. Všechny podstatné informace byly sice aktuálně zařazovány do Horkých novinek, nicméně sedl jsem a vše jsem doplnil. Byla to fuška! Zbývá ještě rozšířit obrazovou dokumentaci a pak snad již bude všechno OK.
K vlastnímu dotazu: Šanci na návrat nemohu seriózně posoudit, pouze ji odhaduji na prakticky zanedbatelnou. O současném stavu sondy se mi nepodařilo sehnat nové zprávy, na stránce, kde byly události zaznamenávány v kritických chvílích u asteroidu takřka každodenně, je poslední zápis z konce prosince a informuje jen o poloze tělesa. Snad vědí více ostatní čtenáři?
Jestli obsahuje schránka sondy skutečně materiál z asteroidu nemá jasno ani JAXA - viz dnešní aktualizace.
Srdečně zdravím všechny příznivce.
AH

Zajímalo by mne jaké jsou šance na návrat, resp. přistání na Zemi a zda sonda veze nějaký ten prach z asteroidu.

Zdá se mi výkon slunečních baterií 700 kW moc velký
a tah motoru 0,02 N při příkonu 1 kW dost malý.

Nějak se mi nezdá deklarovaný výkon slunečních baterií (12 m2 / 700 kW / 1 AU). Výkon slunečního záření u Země je asi 1300 W/m2, takže při obvyklé účinnosti fotovoltaických článků by z 12 m2 mohly dostávat řádově jednotky kW.

Díky za upozornění. Ve Wikipedii se uvádí přílet k asteroidu v září. To souhlasí s kalendářem kosmických událostí JPL. Další důležitá informace je, že se zdrží jen krátkou dobu a pak se začne vracet k Zemi. Vědecký průzkum bude tudíž silně redukován.
Co ale ona zprávička z konce května na domovské stránce JAXA, že k setkání dojde za půl roku? To mi pořád nehraje. 5+6=11, tj. listopad nebo prosinec. Uvidíme, každopádně máme ještě nějakou dobu pohov.
A.Havlíček

Podle těhle stránek
http://en.wikipedia.org/wiki/Hayabusa
je zpoždění způsobeno sluneční erupcí, která poškodila sluneční panely a ty dodávají méně energie.