Juno

Největší planeta sluneční soustavy Jupiter a její soustava měsíců byla poměrně dobře prozkoumána nejprve průletovými sondami v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století ale především sondou Galileo, která na přelomu tisíciletí po několik roků kolem ní kroužila. I přes záplavu informací, které se stále ještě vyhodnocují, zůstala řada jevů, které se kvůli omezené sadě vědeckých přístrojů nepodařilo studovat. Stávající mezeru v našich znalostech má částečně vyplnit nová družice Juno, která odstartovala 2011-08-05 v rámci programu New Frontiers.

Juno je mise určená k důkladnému studiu Jupitera. Přístroje, které dovedou proniknout hustou oblačností planety, budou zkoumat základní procesy probíhající při vzniku a raném vývoji solárního systému. Cílem mise je pochopit vznik a evoluci obří plynové planety a tím přispět k dokonalejšímu pochopení naší Sluneční soustavy i planetárních systémů, které se postupně objevují u jiných hvězd.

Sonda Juno byla navržena jako rotací stabilizované a sluneční energií napájené těleso. Bude mapovat gravitační pole Jupitera, měřit magnetické pole a složení atmosféry z unikátní polární oběžné dráhy. Juno ponese na palubě vysoce citlivý radiometr, magnetometr a zařízení pro studium gravitačních sil. Během jednoho roku plánované činnosti vykoná 33 jedenáctidenních oběhů a pokryje svým pozorování plný rozsah geografických šířek a délek. Z polohy nad pólem bude Juno kombinovat dálkové i "in-situ" měření polární magnetosféry a zkoumat, co aktivuje pozoruhodné polární záře.

Pozorování Jupitera sondou se soustředí na čtyři témata:

• původ;
• vnitřní struktura;
• složení a dynamika atmosféry;
• polární magnetosféra.

Vědecké úkoly

Původ - pevné jádro planety a přítomnost těžkých kovů v atmosféře činí z Jupitera ideální model k pochopení vzniku obřích planet. Juno bude měřit globální výskyt kyslíku a dusíku mapováním gravitačního pole a pozorovat vodu a čpavek mikrovlnnými přístroji.

Vnitřní struktura - Juno má mapovat gravitační a magnetické pole, což dovoluje usuzovat na vnitřní strukturu planety, zdroj magnetického pole, hmotnost jádra, studovat konvekční proudění ve velkých hloubkách a vyhodnotit přítomnost vody.

Atmosféra - Jupiter má nejhmotnější atmosféru ze všech planet. Sonda bude mapovat variace ve složení atmosféry, teplotu, opacitu (průzračnost) oblačnosti a dynamiku plynů v hloubkách větších než odpovídá úrovni tlaku 100 bar a to ve všech zeměpisných šířkách. Vůbec poprvé má stanovit globální strukturu a dynamiku planetární atmosféry pod vrchní úrovní mraků.

Magnetosféra - gigantické dynamické pochody v magnetosféře Jupiteru vytvářejí nejpůsobivější polární záře na planetě Sluneční soustavy. Juno bude měřit distribuci nabitých částic, s nimi spojených polí a ultrafialové záření polární magnetosféry.

Vědecké vybavení sondy obsahuje:

• Gravitační experiment GS [=Gravity Science] - gravitační pole kolem Jupitera je studováno pomocí analýzy signálu vysílaného komunikačním subsystémem sondy a deformovaného Dopplerovým efektem;
• Mikrovlnný radiometr MWR [=Microwave Radiometer] - mikrovlnné záření v šesti vlnových délkách proniká do hloubky atmosféry a měří tepelné emise v různých geografických šířkách;
• Magnetometr MAG [=Magnetometer] sestává ze dvou komponent - zaměřovacího zařízení ASC [=Advanced Stellar Compass], které měří přesnou orientaci magnetometru vůči hvězdám a dvou indukčních magnetometrů FGM [=Fluxgate Magnetometer], které registrují velikost a směr magnetického pole;
• Plazmový experiment (Waves / Plasma Waves Instrument) měří plazmové a rádiové vlny v magnetosféře planety;
• Detektor energetických částic JEDI [=Jupiter Energetic-particle Detector Instrument] - sada přístrojů měřících energii a úhlové rozložení nabitých částic;
• Aurorální experiment JADE [=Jovian Auroral Distributions Experient] - měří rozložení elektronů a rychlosti a složení iontů v polárních zářích;
• Ultrafialový spektrograf UVS [=Ultraviolet Spectrograph] - zobrazovací spektrograf citlivý na ultrafialové záření;
• Infračervený mapovací spektrometr JIRAM [=Jovian Infrared Auroral Mapper] má za úkol shromažďovat snímky a spektra Jupitera v infračerveném oboru. Je instalován na spodku sondy;
• Kamera JunoCam - barevná kamera určená k fotografování horní vrstvy oblaků ve viditelném oboru. Měla by poprvé podrobně snímkovat póly planety.

Konstrukce

Základní těleso sondy tvoří šestiboký hranol o výšce 3.5 a průměru rovněž 3.5 m. Boční vyklápěcí stěny jsou přichyceny k horní a spodní podstavě hranolu. Osu konstrukce tvoří nosná trubka, kolem níž jsou rozmístěny kulové nádrže pracovních látek.

Pohonný systém

Aby se ušetřilo na hmotnosti a zvýšila spolehlivost, používá Juno dvou typů pohonného systému. Hlavní motor pracuje s dvěma pracovními látkami a reaktivní orientační subsystém využívá motorky na jednosložkové palivo.

Hlavní raketový motor Leros-1b má tah 645 N. Pracuje s hydrazinem jako palivem a oxidem dusičitým jako okysličovadlem. Kolem motoru je instalován štít proti zásahu mikrometeoroidy, který se po dobu práce motoru otevírá. Hlavní motor je upevněn na spodní podstavě hlavního tělesa a je určen pro velké manévry.

Pro menší korekce dráhy a pro změny orientace sondy je určeno 12 malých raketových motorků uspořádaných do čtyř modulů. Lze s nimi natáčet sondu ve všech třech osách.

Stabilizace a orientace sondy

Pro Juno byla zvolena spolehlivá stabilizace rotací. Krátce po startu a ještě před oddělením posledního stupně rakety a rozložením panelů fotovoltaických článků, bude sonda roztočena raketovými motorky, které jsou součástí raketového nosiče. Na oběžné dráze kolem Jupitera se na každém oběhu mírně změní orientace osy rotace tak, aby vědecké přístroje pokaždé mířily do jiného směru. Rychlosti otáčení činí 3 ot/min.

Zásobování energií

Jupiter obíhá Slunce v pětinásobné vzdálenosti než Země. Znamená to, že solární panely přijímají u planety 25 krát méně energie než u Země. Do takových vzdáleností doposud mířily jen sondy s jaderným zdrojem elektrické energie. Juno je první, která se výhradně spoléhá na sluneční baterie. Kvůli malému plošnému příkonu, musí být ale panely, aby vyrobily potřebné množství energie, obrovské. Sonda je vybavena třemi křídly fotovoltaiky. Rozpětí činí více než 20 m. Solární panely budou po celou dobu mise, s výjimkou krátkého intervalu několika minut při gravitačním manévru u Země, nepřetržitě ozářeny sluncem. Před startem budou kvůli umístění pod aerodynamický kryt složeny na čtyři části. Jelikož je na jednom křídle nahrazen vnější panel fotovoltaiky konstrukcí magnetometru, tvoří sestavu solárních panelů celkem 11 jednotek.

Juno těží z technického pokroku v oblasti přeměny slunečního záření na elektrickou energii v posledních létech. Proti situaci před dvaceti lety mají moderní články o 50% vyšší účinnost a jsou odolnější proti radiaci než dřívější křemíkové články. Elektrické nároky systémů a vybavení sondy nejsou velké - špička příkonu kvůli vědeckému pozorování nastává na každém jedenáctidenním oběhu jen na dobu asi 6 hodin - vždy při největším přiblížení k planetě. Profil mise byl zvolen tak, že po celou dobu aktivní životnosti nebude sonda prolétat stínem Jupitera.

Sonda je dále vybavena dvěma Li-ion akumulátorovými bateriemi o kapacitě 55 Ah, které jsou odolné proti radiačnímu prostředí a slouží k zásobování energií v případě zastínění fotovoltaických článků.

Elektronika

Povelový systém a systém zpracování dat obsahuje procesor RAD750 s pamětí 256 MB (flash) a 128 MB (DRAM). Pracuje s rychlostí 100 Mb/s, což je dostatečné pro veškeré funkce užitečného vybavení.

Juno se bude vyhýbat oblastem s nejintenzivnější radiací. Pod radiační pásy, analogické pozemským van Allenovým pásům, ale mnohokrát vražednějším, bude vstupovat nad severním pólem a vystupovat nad jižním pólem. Aby se citlivá elektronika ochránila proti účinkům pronikavé radiace, je umístěna v odstíněné schránce, která jediná dává šanci na přežití přístrojů.

Tepelná ochrana

Juno používá pasivní tepelnou ochranu doplněnou topnými články a žaluziemi. Hlavní nároky se kladou na izolaci a žaluziemi chlazený blok elektroniky a izolovaný a vytápěný prostor pohonného modulu.

V období, kdy se bude sonda pohybovat poblíž Slunce, použije se jako tepelný štít vysokozisková parabolická anténa.

Telekomunikace

Telekomunikační systém a rádiové experimenty zaměřené na studium gravitačního pole využívají pásmo X a pásmo Ka po celou dobu mise od startu po operace na oběžné dráze u Jupiteru.

Řízení mise

Misi Juno řídí pro NASA středisko Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, CA. Funkcí PI [=Principal Investigator] {=vedoucí vědeckého týmu} byl pověřen Dr. Scott Bolton z Southwest Research Institute, San Antonio, TX. Sondu postavila firma Lockheed Martin Astronautics, Denver, CO.

Průběh letu

Operace před startem

Po kompletaci a základních zkouškách ve výrobním závodě byla sonda v dubnu 2011 převezena do laboratoří Astrotech v Tutusville na Floridě, nacházejících se poblíž kosmodromu na Cape Canaveral. Zde pokračovaly přípravné práce a testy, zakončené instalací aerodynamického krytu, který měl chránit konstrukci krátce po startu, než nosná raketa překoná husté vrstvy atmosféry. Společně s krytem pak byla sonda přibližně týden před plánovaným vzletem převezena do budovy nazývané vehicle assembly building VAB, v níž probíhala montáž nosné rakety Atlas. Juno včetně ochranného krytu byla připojena na vrcholek nosiče. VAB se nachází asi 550 m od startovní rampy a sonda zde absolvovala poslední kontroly, které měly prokázat, že při všech předchozích manipulacích nebyla v žádném směru poškozena.

Starty z floridského kosmodromu bývají často ohrožovány nepřízní počasí. Také v případě mise Juno byla před startem zaregistrována tropická bouře, což je citově neutrální pojmenování atmosférického jevu, který se v mnoha případech později projeví jako ničivý hurikán. Tropická bouře Emily vznikla nad Atlantikem a pohybovala se takovým směrem, že bylo pravděpodobné, že zasáhne i Floridu. Pro osud Juno bylo rozhodující zjistit, kdy k tomu dojde. Emily byla proto od samého začátku pod bedlivou kontrolou meteorologů. Nepostupovala naštěstí tak rychle a existovala vysoká pravděpodobnost, že se podaří odletět k Jupiteru ještě před tím, než bouře dorazí do prostoru Cape Canaveral. Den před startem byla naděje na vyhovující povětrnostní podmínky 70%. Na místě se měly vyskytovat ojedinělé mraky a občasné přeháňky. Sílící Emily měla mít centrum někde mezi východní Kubou a Bahamskými ostrovy. Jestliže by se ale start musel přesunout na sobotu, naděje na vyhovující povětrnostní podmínky by se už snížily na 30%.

Po vyhodnocení všech okolností, v nichž předpověď počasí hrála nezanedbatelnou roli, padlo 2011-08-04 v 11:35 UT, tedy v 7:35 místního času EDT, rozhodnutí přemístit nosnou raketu Atlas na startovní rampu. "Go for rollout!" Obavy z Emily však stále přetrvávaly. Tropická bouře byla kontinuálně sledována, a pokud by se situace zhoršovala, existovala možnost - až do okamžiku zahájení plnění rakety půl dne před plánovaným startem pohonnými látkami - znovu zacouvat do ochranné budovy.

V 12:01 UT (08:01 ETD) se rozjely dva speciální tahače z VAB a zahájily přibližně půlhodinový a 550 m dlouhý přesun na odpalovací rampu startovního komplexu číslo 41. O sedmnáct minut později projela sestava vstupní bránou rampy. V 12:40 UT pak bylo potvrzeno, že sonda Juno se svým nosičem zaujala své poslední stanoviště na pevné zemi. Tahače zůstaly součástí sestavy startovní rampy a byly připojeny na elektrické rozvody a komunikační linky. Jejich úkolem bylo se nyní starat o komunikaci a klimatizaci rakety až do závěrečného countdownu. Aby nebyly zničeny během startu, byly umístěny v betonovém krytu na severní straně rampy. Během následujících hodin bylo nutno připojit Atlas na potrubí, kterými se plní raketa pohonnými látkami.

2011-08-05 v 08:34 UT, sedm hodin před plánovaným startem, se rozběhlo odpočítávání a začalo se s plněním předem naplánovaných kroků, které měly připravit nosnou raketu, náklad i pozemní systémy ke vzletu Atlasu. Předpověď počasí se nijak zvlášť nezměnila a meteorologové potvrdili šanci na start na původních 70%. Změněna byla ale vyhlídka na vývoj počasí, pokud by se start odložil na další dny. Změna byla naštěstí příznivá. Podle odborníků ani v neděli by neměly být povětrnostní podmínky špatné (pravděpodobnost startu 70%) a v pondělí ještě pořád uspokojivé (60%).

Kolem 12:00 UT, paralelně k probíhajícím zkouškám, byl pomocí zátarasů na přístupových cestách uzavřen prostor kolem rampy. Postupně byly ukončeny zkoušky rádiového spojení, rozvodů skrápěcí vody na rampě a naváděcího systému Atlasu.

V 12:48 UT (08:48 EDT) byl startovní komplex 41 a nebezpečná zóna kolem něho zcela uzavřena a všechny osoby byly evakuovány do bezpečí. V 12:54 UT dospěl odpočet v čase T-120 min k prvnímu plánovanému přerušení. Hodiny byly zastaveny na 30 minut, během nichž měl startovní tým možnost vyrovnat případná zpoždění některých operací. Těsně před koncem přerušení obdržel ředitel startovních operací Omar Baez od všech odpovědných vedoucích jednotlivých segmentů vyjádření o připravenosti ke startu a povolil pokračování countdownu.

Odpočet se v 13:24 UT opět rozběhl - čas T-120 min. Během několika dalších minut se zahájilo preventivní podchlazování zařízení umístěných na rampě, která měla být vbrzku vystavena účinkům supernízkých teplot kryogenických pohonných látek. Následně se vychladila plnící potrubí mezi nádržemi pohonných látek a rampou. Vlastní plnění bylo spuštěno v 13:36 UT. Prvně byl do nádrží druhého stupně Centaur vpuštěn zkapalněný kyslík, ochlazený na -183°C. V potrubí plnění kyslíkem prvního stupně pokračovalo preventivní podchlazování. V 13:55 UT, kdy byla kyslíková nádrž Centauru naplněna na 75%, bylo rozhodnuto zahájit čerpání kyslíku i do prvního stupně - nejprve v tzv. pomalém módu. Motor prvního stupně pracuje s kombinací kerosen/kapalný kyslík. Kerosen (označovaný také RP-1) lze bez problému dlouhodobě skladovat, a proto byly nádrže prvního stupně naplněny v dostatečném předstihu. V 14:03 UT, když se již zmenšilo nebezpečí poškození konstrukčního materiálu prudkým tepelným šokem, se přešlo na plnění prvního stupně rychlým způsobem.

V 14:08 UT dosáhlo množství kyslíku v druhém stupni letové úrovně. V prvním stupni se v tu chvíli nacházelo asi jen 20% požadovaného objemu. Chvíli poté byla iniciována speciální chladící sekvence motoru stupně Centaur. V 14:22 UT bylo dokončeno podchlazování rozvodů kapalného vodíku, který se spaluje v motoru RL10 stupně Centaur. V 14:36 UT dosáhla hladina v kyslíkové nádrži prvního stupně 80%. V 14:41 UT byl vodíkový tank Centauru naplněn na 97% a začalo opatrné doplňování. Rovněž první stupeň ukončil rychlou fázi plnění kyslíkem a pokračovalo pozvolnější dočerpávání. Vše směřovalo k tomu, aby se vzlet uskutečnil při první možné příležitosti v 15:34 UT. Startovní okno pro tento den se nicméně otevíralo až do 16:43 UT, tedy na více než hodinu.

V 15:20 UT (11:20 EDT) v čase T-4 min došlo na druhé plánované přerušení. Přestávka byla rozvržena na 10 min. Prozatím hladký postup příprav se ale v tutu chvíli poněkud zadrhl. Problémy byly indikovány na tlakovém čidle, které hlídá poměry v proplachování prvního stupně. To ale nebylo to nejdůležitější. Vzápětí se pozornost přesunula na častější změny tlaku hélia u stupně Centaur. Kvůli těmto nečekaným potížím, bylo prozatím odloženo přepojení napájení sondy na vlastní zdroje a poté bylo oznámeno, že se start nejméně o několik minut zpozdí. Oficiálně to bylo nejprve na 15:39 UT, tedy o pouhých pět minut. O chvíli později padl nový termín: 15:44 UT. NASA připustila, že momentální kolísání tlaku hélia je podobné jevu, který byl pozorován před několika týdny při nácviku countdownu a patrně se jedná o závadu na pozemní části systému. Další odklad startu o pět minut na sebe nenechal dlouho čekat. To už měl Atlas mířit k nebi, ale odpočet se zatím stále ještě nacházel na T-4 min. Jak se blížil další termín, přišel nový odklad, tentokrát už o 10 minut na 15:59 UT. Bylo rozhodnuto provást zkoušku, která by měla určit, zda se v rozvodech hélia nevyskytuje nějaká netěsnost. Předchozí pochybnosti ohledně tlakového senzoru na proplachování prvního stupně se mezitím ukázaly neopodstatněné. Závada byla na pozemním vybavení a neohrožovala start rakety. Podobný závěr byl o minutu později učiněn i o tlaku hélia ve druhém stupni. Zdálo se, že odpočítávání může pokračovat - nemohlo. V 15:45 UT vyslovil "NO GO" bezpečnostní důstojník poté, co bylo nutné opět vyklidit zakázanou oblast u pobřeží Cape Canaveral. Odkladům ale nebyl konec. Po nenápadných pěti minutách se start postupně posunoval až na 16:25 UT. Z vypočítaného startovního okna už tudíž mnoho nezbývalo. Vypadalo to ale už na poslední dnešní zdržení. V 16:19 UT byla proto sonda Juno přepojena na vlastní zdroje energie.

Odlet ze Země

V 16:21 UT (12:21 ETD) se odpočítávání skutečně znovu rozběhlo na hodnotě T-4 min. Další průběh pak nabral rychlý spád:

T-3 min 50 s - byla odjištěna pozemní pyrotechnika
T-3 min - zahájeno tlakování kyslíkové nádrže prvního stupně rakety
T-2 min 30 s - nádrže kerosenu a kyslíku dosáhly správného tlaku
T-2 min - první i druhý stupeň rakety byly přepojeny na vlastní baterie
T-1 min 45 s - objem vodíku a kyslíku ve druhém stupni na nominální úrovni
T-90s - odjištěn bezpečnostní systém
T-20 s - raketa Atlas včetně druhého stupně Centaur obdržely "GO" pro start
T 0 (16:25:00.146 UT, 12:25 EDT) - vzlet

Těsně po poledni místního času zamířila sonda Juno, nesená nejsilnější variantou rakety Atlas V-551 na dlouhou cestu k Jupiteru. Zatím ale ještě čekala, schovaná pod aerodynamickým krytem, jak se se svou rolí vypořádá explozivními látkami naplněný nosič. Ten, poháněný licenčním ruským motorem RD-180 a pěti přivěšenými urychlovacími motory na tuhé pohonné látky, se odlepil od rampy a s hromovým rachotem začal ukrajovat první metry na cestě do kosmu.

T+15 s - raketa už minula vrcholek obslužné věže a zahájila potřebné náklony kolem všech tří os
T+40 s - tah hlavního motoru byl seškrcen, aby se snížilo aerodynamické namáhání konstrukce rakety během průletu spodní hustou atmosférou
T+50 - maximální aerodynamické zatížení konstrukce
T+94 - přídavné rakety ukončily činnost, prozatím ale zůstaly připojené, do doby, než se sníží aerodynamický tlak a bude je možné bezpečně odhodit
T+1 min 40 s - motor RD-180 obnovil plný tah
T+1 min 48 s - separace motorů na tuhé pohonné látky
T+2 min 50 s - aktivován reaktivní řídicí systém RCS
T+3 min - raketa je ve výšce asi 100 km a 190 km od místa startu. Pohybuje se rychlostí přes 9600 km/h
T+3 min 38 s - aerodynamický kryt se rozdělil na dvě poloviny a byl společně s pomocnými konstrukcemi na stupni Centaur odhozen
T+4 min 32 s - BECO [=Booster Engine Cutoff] - motor prvního stupně RD-180 ukončil činnost a byl vypojen
T+4 min 40 s - odhození prvního stupně nosné rakety Atlas V
T+4 min 52 s - motor RL10 druhého stupně Centaur byl zažehnut
T+7 min 15 s - raketa se dostala mimo dosah stanic na Floridě. Sledování převzalo středisko na ostrově Antigua
T+10 min 49 s - MECO1 [=Main Engine Cutoff] - motor na stupni Centaur ukončil první část své práce a byl vypojen. Sestava Centaur a Juno dosáhla předběžné oběžné dráhy kolem Země.

Na orbitální dráze ale raketa neměla dokončit ani jeden celý oběh. Analýza parametrů prokázala, že skutečná dosažená dráha se příliš neliší od požadované. Rovněž všechna telemetrická data z rakety i z jejího nákladu svědčila o tom, že vše probíhá podle plánu. Trajektorie vedla přes rovníkovou oblast Atlantického oceánu, přeťala jižní Afriku a pokračovala nad Indický oceán. Raketa se pozvolna otáčela kolem osy, aby byla rovnoměrně osvětlována sluncem a v konstrukci nevznikala nepřípustná tepelná pnutí.

Přibližně po 33 minutách letu se začal Centaur připravovat na druhý zážeh motoru. Stupeň zaujal správnou polohu v prostoru a nádrže byly natlakovány. V T+40 min 47 s (17:05 UT) se zapálila směs kapalného kyslíku a kapalného vodíku v motoru RL10 a stupeň Centaur tlačící před sebou Juno se po hyperbolické trajektorii začal odpoutávat z oběžné dráhy kolem Země. K zážehu došlo nad Indickým oceánem před tím, než se obíhající těleso dostalo nad Austrálii. Zrychleni se pomalu zvyšovalo. V čase T+44 min například činilo 0.69 g a v čase T+47 min 15 s pořád jenom 0.95 g. Motor pracoval bezchybně a v T+49 min 59 s mohl být definitivně vypojen (MECO2). Sestava se nacházela na únikové dráze, která za 5 roků dovede Juno k Jupiteru.

V 17:17 UT zaujal stupeň Centaur polohu vhodnou k oddělení od nákladu. V T+52 min 45 s se roztočil rychlostí 4.8 ot/min a v T+53 min 14 s (17:18 UT) proběhla separace. Prvním úkolem osamostatněné sondy bylo navázat spojení se stanicemi DSN a rozložit všechny tři panely slunečních baterií. To se bez problémů podařilo v průběhu několika minut. Rádiové vysílání zachytila nejprve stanice Canberra (Austrálie).

Začátek putování

Nastala rutinní fáze přeletu mezi planetami, o níž, alespoň ze začátku, řídící středisko oficiálně nevydávalo příliš informací. Zkoušky, kontroly nejrůznějších systémů, proměřování trajektorie letu - to tvořilo hlavní náplň práce týmu mise.

2011-08-26 pořídila sonda ze vzdálenosti 9.66 mil. km obligátní snímek Země s Měsícem kamerou JunoCam. Podobné záběry zhotovuje v poslední době většina kosmických přístrojů vzdalujících se od Země a kromě ostré zkoušky kamer slouží ve směru k laické veřejnosti - a tím i daňovým poplatníkům - i jako první hmatatelný a relativně atraktivní výstup zahájené mise. Řídící tým pokračoval v detailních kontrolách přístrojů i systémů na palubě, které započaly již krátce po startu.

Dva senzory magnetometru absolvovaly například koncem srpna zkoušku při nízkém napětí. Prověrkou prošel rovněž přístroj na studium plazmových vln a byla rozložena jeho dipólová anténa tvaru V. Sonda byla pomocí malých raketových motorků poprvé reorientována. Zároveň bylo rozhodnuto o zrušení první plánované korekce dráhy TCM-1 [=Trajectory Control Maneuver]. Zásluhu na tom mělo extrémně přesné navedení na dráhu nosnou raketou Atlas. Juno pokračovala v první části přeletová fáze (Inner Cruise 1 Phase) ve skvělé kondici se všemi systémy pracujícími podle předpokladů.

Plánovaný průběh letu

Na cestě k cíli bude využito jedné gravitační asistence u Země v říjnu 2013. Pak už sonda zamíří k Jupiteru, kterého dosáhne pět let po startu, v srpnu 2016. Měření na polární oběžné dráze budou probíhat jeden rok a mise bude zakončena řízeným zánikem v atmosféře planety. Sonda vykoná celkem 33 oběhů kolem Jupitera. K oblačné pokrývce se bude přibližovat na nejmenší vzdálenost 4800 km. Vysoce eliptická dráha se bude vyhýbat oblastem s vysokou radiací.

Fotogalerie

Fotogalerie obsahuje celkem 1 obrázek, nejnovější byl přidán 2010-01-24.

Literatura

1. Juno Mission Page - http://www.nasa.gov/mission_pages/juno/main/index.html
2. New Frontiers Juno Mission - http://newfrontiers.nasa.gov/missions_juno.html

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk