M-69 No.522

Druhá z dvojice sovětských sond série M-69. Jejím cílem bylo provádět výzkum Marsu, především fotografování, z oběžné dráhy. Kvůli explozi motoru prvního stupně nosné rakety Proton skončil let havárií.

Po přestávce, která vznikla po posledních realizovaných sondách série Mars 3MV zrušením projektu M-67, přistoupil Sovětský svaz k dalším pokusům o dosažení Marsu v roce 1969. Práce na sondách pro toto startovní okno probíhaly poprvé v institutu NPO im. Lavočkina vedeném G. N. Babakinem, kam se problematika automatických meziplanetárních stanic přesunula z OKB-1 v květnu 1965. Babakinova konstrukční kancelář vyvinula zcela nový typ kosmického aparátu o vyšší hmotnosti, protože se naskytla příležitost použít výkonnější raketu Proton, která právě v tomto období procházela letovými zkouškami.

Konstrukce

Sondu vyvinula, vyrobila a provozovala organizace NPO im. S. A. Lavočkina, Chimki (SSSR).

Základním konstrukčním prvkem automatické meziplanetární stanice M-69 byl blok nádrží motorové jednotky mající tvar koule. Na něm byly upevněny ostatní agregáty a části sondy. Hlavní část palubní aparatury byla umístěna ve třech hermetických oddílech, které obsahovaly vědecké přístroje a elektronické palubní systémy. Z vnější strany byly ke stanici připojeny panely slunečních baterií, parabolická anténa, dvě kuželové antény a senzory vědeckých přístrojů. Startovní hmotnost automatické meziplanetární stanice M-69 obnášela 4850 kg.

K urychlení na únikovou dráhu, uskutečnění korekcí dráhy a k brzdícímu manévru při navádění na dráhu kolem Marsu byla použita motorová jednotka na KPL (asymetrický dimethylhydrazin a kysličník dusičitý). Palivo a okysličovadlo bylo uchováváno v hlavním kulovém zásobníku rozděleném do dvou sekcí. K pohonné jednotce patřilo i devět nádrží se stlačeným héliem.

Teplota uvnitř hermetických modulů se udržovala nucenou cirkulací vzduchu přes vnější radiátory, ostatní zařízení bylo opatřeno pasivní tepelnou izolací. Sonda byla orientována ve třech osách pomocí miniaturních motorků na stlačený dusík. Orientace v prostoru byla zjišťována senzory Slunce, Země, Marsu a hvězdy Canopus. Mimo spojení se Zemí a provádění vědeckých měření byla sonda udržována v pomalé rotaci s panely slunečních baterií mířícími na Slunce. Dalším prvkem orientačního systému byl gyroskop.

Rádiové přijímače a vysílače pracovaly v centimetrovém a decimetrovém vlnovém pásmu. Pro spojení se používala primárně úzce směrovaná parabolická anténa, jako záložní a nouzový prostředek bylo možno využít i dvě kuželové všesměrové antény. Elektrické napájení zajišťovaly dvě křídla panelů fotovoltaických článků o ploše 7 m², které dobíjely akumulátorovou baterii.

Vědecké vybavení

Základním cílem letu stanice M-69 bylo fotografování povrchu Marsu. Kromě fotografických přístrojů byla stanice M-69 vybavena širokou škálou dalších vědeckých přístrojů určených ke sledování Marsu a meziplanetárního prostoru. Na palubě se nacházely následující vědecké přístroje:

• trojice fototelevizních aparátů s objektivy o ohniskové délce 50 a 350 mm se třemi barevnými filtry; předpokládané rozlišení na povrchu Marsu 200 až 500 m;
• radiometr RA69 určený k registraci teploty povrchu Marsu;
• čidlo vlhkosti IV1 k měření obsahu vodních par v atmosféře planety;
• ultrafialový spektrometr US3 navržený pro měření spektra záření odráženého od povrchu;
• infračervený Fourierův spektrometr UTV1 sloužící k měření vyzařování atmosféry a povrchu;
• přístroj na registraci kosmického záření KM69 určený k měření složení a spektra slunečních paprsků, elektronů a protonů;
• gamaspektrometr GS3 pro registraci záření gama;
• hmotový spektrometr vodíku a hélia UMR2M pro měření iontového složení atmosféry planety;
• spektrometr nabitých částic PL18M sloužící k měření toku slunečního plazmatu;
• spektrometr iontů o malých energiích RIB803 určený k diferenčnímu měření hustoty toku protonů.

Průběh letu

Druhý start stanice M-69 se sériovým číslem 522 se uskutečnil pomocí rakety Proton 8K82K dne 1969-04-02 na samém konci startovního okna. Už 0.02 s po startu nosné rakety explodoval jeden ze šestice motorů 11D43 prvního stupně. Raketa nesená pouze pěti zbývajícími jednotkami pomalu nabírala výšku a současně se začala vychylovat z kursu. Za šestým motorem se táhla černá kouřová stopa. Prakticky okamžitě po odpoutání od startovního stolu byla raketa tažena na stranu. Řídící systém se snažil se vzniklým klopným momentem vyrovnat, ale po určité době byly jeho možnosti vyčerpány. Po 25 s ve výšce asi 1 km se Proton překlopil do vodorovné polohy. Ostatní motory se vypnuly ale přesto nedošlo k výbuchu, konstrukce vydržela nezvyklé aerodynamické namáhání. Nosič se dále skláněl až mířil špicí k zemi. Po 41 s dopadl pod úhlem asi 30° k horizontu ve vzdálenosti 3 km od místa startu. Teprve teď vzplála obrovská ohnivá koule - zbývající palivo se samovolně vznítilo. Startovní komplex byl naštěstí nepoškozen, nepočítají-li se roztříštěná okna v blízké montážní hale MIK.
Podle výpočtů měla být sonda M-69 No.522 navedena 1969-09-15 na orbitu kolem Marsu.

Literatura

1. K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) - číslo 20, strana 63-70

Reakce čtenářů (číst/přidat)

Počet reakcí: 0

Verze pro tisk